To si tak jednou jdu zahrát florbal. Celou první sérii zápasů se ohromně snažím. Běhám, střílím, nahrávám, dělám všechno proto, abych vyhrál.

A výsledky se nedostavujou – prohrávám všechny zápasy.

Vyčerpanej fyzicky i psychicky se zastavuju. Uvolňuju se a řikám si, že se na to můžu vykašlat a prostě holt jen dohraju druhou sérii zápasů. Hůř to dopadnout už asi stejnak nemůže.

Křeč a strach ze selhání mizí a nastupuje skutečnej požitek, okamžik hry. Jsem uprostřed toho všeho a nejenže si to najednou užívám, taky mi to jak zázrakem začíná jít. Co střela, to gól, co nahrávka, to … nakonec taky gól.

Trocha teorie k dostání např. v přednášce p. Bahbouha v části o přehnané motivaci.