To člověk prostě vyjde ven, do úplně normální podzimní poprchávačky. A pak zase zaleze, do obchodu pro svačinu. Když pak vyleze zase ven, na zemi leží bělota, co tam předtím nebyla. A vidět je tak na pět metrů maximálně. Skvělý to je, zasněžená Praha je asi nejvíc Praha co znám. Úsměv.

Totiž! Předtím, než jsem zažil tohle nadělení přímo před kanceláří, podařilo se mi dokončit jeden pracovní úkol. Po dlouhém a vyčerpávajícím boji. Původně jsem měl všechno předem promyšlený: budu se držet návodu, udělám co nejmíň změn, překopu jen to, co je nezbytně třeba. Nevyšla ale jedna drobnost. Pak nevyšlo několik dalších dílčích kroků. Pořád něco nesedělo. Pak nesedělo nic. Po několika dnech jsem přestal mít radost. Lámal jsem přes koleno. Znásilňoval jsem. Muj pytel byl už jedna záplata vedle druhý.

V jednu docela konkrétní a hmatatelnou chvíli se mě ale určitě dotknul můj IT anděl. Došla mi trpělivost a zkusil jsem se na věc podívat jinak, zkusil jsem zariskovat a jednu část aplikace jsem vyměnil. Asi jako když si řeknete, že vás stará přítelkyně a prostě už to s ní nejde. Tak se s ní rozejdete a začnete se dívat po jiný. Kompatibilnější. Předtím jsem se vytrvale ujišťoval, že právě tenhle krok bude znamenat spoustu práce a problémů, podobně jako výměna přítelkyně. A tak nemá smysl to ani zkoušet.

Jenže jakmile jsem právě tomuhle řešení dal šanci, jakobych se místo únavného a nekonečného stoupání do schodů obrátil jinam a ke všemu se tam sklouznul po zábradlí. Všechno najednou šlo jak po másle, všechno fungovalo, aplikace se vůbec nebránila, cítil jsem, že jsem se k tomu měl odhodlat mnohem dřív. Nová “přítelkyně„ bezpečně nahradila tu starou. Víc se s ní nasměju, je z lepší rodiny, v posteli je najednou zas co objevovat. Prostě vítězství na všech stranách.

No a proč sem o tom píšu… Snad je to ale celkem jasné – nabídla se mi krásná paralela s životem. Tam člověk právě takovým řešením nedává moc šancí. Bojí se zkoušet nové, bojí se vkročit do vod, které nemůže předem odhadnout. Přitom jistota, kterou má (a které se tak rád drží do poslední možné chvíle), je jistotou poněkud blbou, je jistotou stejně zoufalých zítřků, jako je dnešek.

Takhle ať sněží častějš!