Myslel jsem si myslel. Že tyhle slova budu psát po pečlivym uvážení každýho z nich. Že si asi udělám z knížky výtah. Vyberu to nejdůležitejší. To se mi sem ale nevejde, a tak to (nerad) seškrtám na třetinu a pak stejnak rozdělím na dva články. Tak moc je pro mě ta knížka důležitá, tak moc jsem hltal každej řádek. A ne. Je šest ráno. Po pár hodinách spánku a pár sklenicích piva si připadám až podezřele probuzenej do skutečnosti.

Jo, je to tak, pane Fromme, nejspíš všechno, co píšete. Vy jste tu ten odborník na lidskou hlavu. Pro nás jsou ovšem všechny Vaše znalosti a celá ta honba za nitrem člověka nakonec zbytečný (což ostatně sám říkáte :-) ).

Říkáte, že cílem není umět být milován, ale umět milovat. Říkáte, že láska je umění, a jako takový nepřijde jen tak, za zásluhy. Když se chci naučit namalovat obraz, musim týhle schopnosti dát spoustu času. Možná mě v malování posune sezení u piva a krafání s dalšíma, co malujou. Možná mě posune koukat na západ slunce a přemejšlet, jak bych ho namaloval. Ten neporovnatelně největší kus práce ale musí bejt se štětcem v ruce, u plátna.

Možná můžeme na chvíli vynechat, možná city pár okamžiků poběží samospádem a připraví nám nějaký to příjemný překvapení. Ale to je jen dočasný, hned další moment je potřeba zase pilovat a snažit se. Kdo kráčí, tomu vztahy alespoň stojí na místě. Kdo běží, tomu vztahy jdou.

Díky, pane Fromme, tohle jsem přesně potřeboval vědět. Budu poctivě cvičit ;-)

PS: Erich Fromm: Umění milovat